| |
|
|
V hlavní porotě, která bude udělovat Cenu ministra kultury České republiky za nejlepší film a Cenu za nejlepší režii zasednou: Nick Broomfield (Velká Británie), Robert Drew (USA), Patricio Guzmán (Chile), Marcel Łoziński (Polsko) a Helena Třeštíková (Česká republika).
|  |  Cena ministra kultury České republiky |
|
Václav Havel udělí Zvláštní cenu za film, který výjimečným způsobem přispívá k ochraně lidských práv. Členy poroty jsou Helena Dluhošová, Šimon Pánek a Pavel Koutecký.
| |
|
Cenu Rudolfa Vrby získá nejlepší film v kategorii Máte právo vědět. V porotě zasednou charismatičtí a stateční jednotlivci, kteří porušování lidských práv zažili na vlastní kůži: Věra Fleischmannová, Taisa Izmailová, Vladimír Kováč, Jelena Podgornaja a Lýdie Žigová.
| |
|
Cenu primátora hlavního města Prahy získá nejlepší krátký film. Pod záštitou primátora Pavla Béma rozhodnou porotci John Anderson (USA), Ally Derksová (Nizozemsko), Kerstin Hagrupová (Švédsko), Jean-Pierre Rehm (Francie) a Štefan Uhrík (Česká republika).
| | |
|
Udělena bude rovněž Cena Českého rozhlasu za kreativní použití hudby a zvuku v dokumentárním filmu. V porotě již tradičně zasednou Jiří Hubička, Vlastimil Hankus a Ladislav Reich.
| | |
|
Plzeňský Prazdroj má tu čest zaštiťovat Cenu diváka, o které budou jako vždy rozhodovat návštěvníci festivalu.
| | |
|
Příběh sošky
Sošky doprovázející ceny festivalu vytvořila nevidomá výtvarnice Božena Přikrylová technikou hmatového modelování. Je to nový způsob práce s hlínou, její umělecké zpracování pouze prsty a dlaněmi a bez možnosti zrakové kontroly.
| | |
Technika hmatového modelování vznikla v brněnském ateliéru Štěpána Axmana. Pod jeho vedením zde pracovali dva nevidomí žáci. Jedním z nich byla Božena Přikrylová. Výuka vycházela ze standardních sochařských postupů, které šly upravit pro potřeby nevidomých. V roce 1996 začali takto s hlínou pracovat další nevidomí a hmatové modelování se začalo prosazovat i v zahraničí. Přede dvěma lety Štěpán Axman otevřel v Tasově Školu hmatového modelování, jedinou svého druhu v České republice i v zahraničí.
| |  Soška doprovázející ceny festivalu |
Boženě Přikrylové je dvacet pět let. Jako šestnáctiletá dívka napsala:
„Jako malá holka jsem si hrávala s blátem v kalužích a na hromadě vykopané hlíny. Naše nejoblíbenější hra byla na vaření. Kluci dělali nádoby a holky knedlíky. Když maminky zavolaly své děti obědu, všichni se rozprchli domů a já zůstala sedět na špičce hromady a koukala po slunku, jak si chodí na obloze pořád dopředu. Bylo mi při tom krásně a ty chvíle jsem milovala.
Roky batolení blátem utíkaly a nastal čas chodit do školy. Bylo to pro mě něco nového a já si nemohla zvyknout na to, že mám poslouchat neznámé lidi. Cítila jsem, že mě hromady opouštějí. Postupem času jsem si ale našla nové kamarády a začala mít víc zájmů. Naučila jsem se hrát na klavír a flétnu, šít, plést.
Ve výtvarné výchově jsem poznala různé materiály, mačkala umělou barevnou hmotu - modurit - a myslela na své hromady. Když už jsem na ně začala zapomínat, přišel učitel s novým materiálem. Připomínal mi bláto, které se lepí na paty - byla to moje hromada namočená ve vodě. Modelovala jsem všechno, co mě napadlo. Po dokončení každého výrobku jsem měla velkou radost, že vůbec něco takového umím. Připadala jsem si jako stvořitel. Své výrobky jsem dávala přátelům a měla jsem z toho větší radost než oni.
V myšlenkách se vracím na hromadu svého štěstí, které se mi dalo poznat. S hlínou pracuji už pět let. Za tu dobu jsem poznala lidi, co ji měli v rukou, i ty, kteří ji nikdy nedrželi. Snažím se hlínu dávat právě těm, co ji neznají. Našla jsem svou hromadu štěstí a nechtěla bych ji ztratit.
P.S. Ovšem to nejpodstatnější jsem zapomněla říct. Jsem nevidomá dívka a mé oči jsou skryty v dlaních. Skrze ně nelze vidět, ale lze cítit. Tím chci říct, abyste nechali nevidomé dívat se, i když si musí na vše sáhnout.“ | |
|
