Pořádáme Jeden svět, abychom zabraňovali porušování lidských práv, poukazovali na potřebu vzájemného porozumění a inspirovali jeden druhého. Znovu nabízíme filmy, které stojí za to vidět, vybrané ze 720 dokumentů, které do Prahy poslali tvůrci z celého světa. Snažíme se, aby filmový festival, který děláme, byl bedlivým a kritickým pohledem do nitra současného světa a jeho proměn. Spolu s Josephem Pulitzerem věříme, že zločiny žijí v tajnosti a že je nutné je odhalit, vytáhnout na světlo, popsat a zesměšnit, aby je veřejnost mohla smést.

Jeden svět přináší to, co ve zprávách není. Chceme zpochybňovat a nabourávat sebejistou spokojenost globálních vesničanů s tím, jak je svět dobře mediálně pokryt. Chceme překonávat vesmírnou propast mezi naším vnímáním světových událostí a tím, co se skutečně děje. Prostřednictvím dokumentů z různých končin světa chceme zároveň přiblížit publiku – jakkoliv všímavému a zvědavému, přesto ovlivněnému předsudky a stereotypy – i jiné pohledy, blízké i vzdálené, a odhalit rozmanitou jinakost jako autentický aspekt lidské existence a zároveň šanci současného světa.

Neznamená to ale, že jsme festivalem politicky korektního a aktivistického dokumentu. Význam a síla dokumentárního filmu se nevyčerpává a nemůže se vyčerpat jeho obsahem. Vyhledáváme takové dokumenty, které zkoumají a reflektují současný svět originálním a kreativním způsobem, bez mentorování a ideologizujícího vysvětlování. Jde nám o poznání, a ne o jednoduché odpovědi, o filmy přemýšlivé, které kladou zásadní otázky, odkud a kam to jako lidstvo spějeme, co vše cestou pácháme a co by bylo Třeba.

Během několikaměsíčního procesu utváření programu neustále nastiňujeme možná nosná témata, nesnažíme se ale tato témata definovat předem. Chceme, aby jejich konečnou podobu utvářela spíše vzájemná komunikace přihlášených filmů. Není pochyb o tom, že jistou roli hraje vůle upozornit na vybraná témata, na kterých nám záleží, stejně jako to, že výběr ovlivňují události ve světě. Konečné slovo patří ale samotným dokumentům, jejich kvalitě a svéráznosti, tomu, jak se ony samy za naší mírné asistence vzájemně seskupují. V tomto roce se tímto způsobem z celkového počtu 720 přihlášených filmů vynořila následující témata: V pasti války, Globální ekonomika, Ženským hlasem, Něco o terorismu, Ve vězení, Vyrovnání se s minulostí, Generation Next, Ti druzí, Moc bezmocných, Rituály a tradice.

V celkovém výběru převažují celovečerní dokumentární filmy, ale snažíme se zároveň o žánrovou pestrost. Mezi vybranými snímky najdete i televizní dokumenty, dokonce i něco z TV publicistiky, osvětové pořady nevládních organizací, krátké formy a poprvé i zvláštní kategorii sociální a lidskoprávní reklamy. Při výběru jsme nedělali rozdíl mezi filmem a videem, spíše nám šlo o to nabídnout divákům možnost porovnat rozdíl v technologiích, ukázat, jaké obzory otevírá digitální technologie a jaké nevyčerpatelné možnosti v sobě skrývá filmový pás.

Poprvé v rámci Jednoho světa nabízíme i několik retrospektiv. Čím déle jsme se dívali na filmy přihlášené na tento ročník, tím více jsme cítili potřebu zařadit současnou tvorbu do kontextu dějin dokumentu, mezi mezníky světové tvorby, a provokovat tak konfrontaci či dialog a poukázat na potřebu zakotvení dnešní tvorby do často opomíjené tradice. Retrospektiva Clauda Lanzmanna nabízí kromě proslulých filmů Shoah, Tsahal, Návštěvník z říše živých nabídne i režisérův první snímek Proč Izrael? (Pourquoi Israël?), stejně tak jako nejnovější film Sobibor 14. října 1943 v 16 hodin (Sobibor, 14 octobre 1943, 16 heures). Další v řadě je retrospektiva Tři generace v holandském dokumentu, která představí stěžejní díla tvůrců, jimiž jsou Joris Ivens, Johan van der Keuken a Heddy Honigmann.

Ve spolupráci s Národním filmovým archivem je připravena retrospektiva Klasická díla světového dokumentu, v rámci níž budou promítnuta mistrovská díla autorů, jakými jsou Robert Flaherty, Alain Resnais, Luis Bunuel, Humphrey Jennings, Michail Romm ad. Nabídku festivalu ve 4. ročníku obohatí také nová kategorie Sociální a lidskoprávní reklama. Spoty budou mj. promítnuty na internetu.

Zvlášť ti, kteří jsou poznamenáni životem v dramatických okamžicích dějin, pod autoritativní vládou, v pasti války nebo v podmínkách chudoby, si snáz uvědomují, že člověk nemá právo očekávat od jiných lidí hrdinství, prostě a jednoduše kvůli tomu, že lidé k hrdinství většinou uzpůsobeni nejsou. Ideologie nejrůznějších proveniencí, dříve i dnes, přesvědčují lidi, že je zapotřebí jejich obětavosti a mučednictví – nejčastěji proto, že potřebují živé maso pro děla nebo ochotné vykonavatele rozsudků smrti. Je svatým právem každého člověka nebýt hrdinou, být obyčejným a malým, užívat si přízeň a nepřízeň svého každodenního, soukromého a smrtelného života, ve kterém je stejně autentická potřeba v něčem vynikat, jakož i potřeba bát se, schovávat se a být zticha. Přesto se mezi těmi obyčejnými a malými lidmi, zvlášť v existenčně vyhrocených situacích, občas někteří z nás zachovají statečně, zásadově a pro jiné povzbudivě. Kategorie Ecce Homo je věnována právě těmto lidem, jednotlivcům a menším skupinám, kteří se nepoddali mocným nebo se vzepřeli svému okolí a diktátu většiny. Je to kategorie dokumentů o statečnosti a výjimečnosti obyčejných lidí, těch, kteří nejsou ani horší, ani lepší než my.

Máme zato, že dokumentární film, i ten natočený na video, patří do kina. Dívat se v tichu a ve tmě na velké plátno a zároveň vedle sebe cítit přítomnost komunity spojené výběrem téhož filmu je úplně jiný zážitek, než když doma dálkovým ovladačem přepínáme z jednoho televizního programu na jiný. Televizní obrazovka nás bezpochyby o mnohém informuje, v kině však jde i o poznání. Jak ale říkala vítězka minulého ročníku Jednoho světa Agnes Varda, neděláme si žádné iluze o tom, že by film mohl něco změnit. Film ale má moc otevřít lidem oči a přinutit je zamyslet se nad věcmi, o jejichž existenci vědí, ale zdaleka si jich nejsou vědomi.

Igor Blažević,
ředitel festivalu Jeden svět